aneb článek o tom, jak jsem hledala nějaký nový pěkný seriál :o). Tohle bude poněkud delší povídání, protože jsem hledala skutečně poctivě, a ačkoli se může na první pohled zdát, že jsem svého favorita našla velice záhy v Poldarkovi (a svým způsobem to je určitě pravda, protože jsem u něj po dlouhé době zase zažila takové to správné šílenství, kdy jsem se nemohla dočkat dalšího dílu a hltala jsem všechny detaily kolem :o), jsem svědomitý hledač, a když už jsem měla sesbíraných tolik tipů od známých a od vás tady na píše.cz, nedalo mi to, abych je nevyzkoušela všechny, protože co kdyby se mezi nimi skrýval nějaký další podobný poklad? :o). Seriálům jsem dávala šanci v podobě maximálně dvou shlédnutých epizod, přestože jsem někdy tušila už po prvním díle, že to není úplně ono, a své menší dilema s nerozhodností, kterým seriálem ze seznamu adeptů začít, jsem nakonec vyřešila geniálně jednoduchým klíčem – pouštět si je tak, jak mám seřazené složky v počítači, zkrátka popořadě, bez dlouhého hloubání a lovení momentální nálady :o)
Každopádně přestože jich mám spoustu rozkoukaných (hlavně kvůli testování, aneb zvědavost je mrcha :o), pár kousků jsem už zvládla kompletně zhltnout (přeci jen jsem na tomhle cíli pracovala nějakou dobu :o) a těmi bych chtěla začít. O Poldarkovi pomlčím, tomu už jsem věnovala samostatný článek, nemluvě o tom, že jsem pořád ještě neviděla jeho druhou sérii (nejdřív jsem čekala, až dočtu třetí knihu, a pak jsem zas chtěla nejdřív otestovat všechny ostatní seriály, zkrátka si ho pořád trochu šetřím a plánuju si na něm smlsnout, až bude o fous větší klid a pohoda – takže možná zase o Vánocích? :o). Ale teď už k těm hotovkám (pořadí je podle toho, jak jsem na seriály koukala, nikoli podle toho, jak se mi líbily/nelíbily, protože svým způsobem se mi líbily všechny, jinak bych se neobtěžovala je dohlídnout :o)
Případy 1. oddělení
Českých seriálů je v mém žebříčku poměrně hodně a tenhle konkrétně mi doporučila kamarádka, že je to dobrý a že na to s manželem koukají už podruhé :o). No a musím říct, že mně se taky zalíbil hned od první epizody, a dokonce na něj koukali i naši, kterým jsem ho tak trochu vnutila :o). Velmi příjemně mě překvapilo, jak dobře a uvěřitelně je tenhle krimi seriál natočený, žádné přehánění a hlavně žádné hraní si na supervyšetřovací týmy ala americké kriminálky, kterých je všude jak máku. Kromě jednotlivých případů mě bavilo i sledovat ony jakoby vedlejší životní peripetie postav z hlavní party vyšetřovatelů, a to nejen proto, že v Případech 1. oddělení hrají samí sympaťáci jako Filip Blažek nebo Ondřej Vetchý :o). Asi nejvíc mě ale dostal Bolek Polívka, který tu hraje naprosto vážnou roli a dělá to skvěle :o). O spoustě řešených případů jste navíc určitě slyšeli v televizi, protože si seriál bere inspiraci ze skutečných zločinů, což ho dělá ještě zajímavějším. Zkrátka, kdo jste Případy 1. oddělení ještě neviděl, vřele doporučuju :o)
Trpaslík
Asi jeden z mála seriálů, které jsem zvládla sledovat jakž takž v reálném čase, jak byl vysílán (jinak mám vždycky několikaleté zpoždění :o) a ještě k tomu novinka. Podle upoutávek na ČT mě původně vůbec nezaujal a říkala jsem si, že to bude asi solidní pitomost, ale pak o něm básnily kamarádky i kolegyně v práci, že je to hrozná sranda a tak, takže jsem si pod tlakem okolí taky nějakou tu epizodu stáhla a světe div se, ono to bylo vážně zábavné :o). Sice je v Trpaslíkovi na můj vkus možná až zbytečně vulgární slovník, ale zápletka je náležitě praštěná a tak nějak na míru ušitá našemu místnímu českému prostředí, že si člověk zvykne :o). Navíc je to i relativně napínavé – po skončení prvního dílu, kdy jsem se sem tam pochechtávala, jsem byla vážně zvědavá, jak to bude dál a co si budou od kouzelného sádrového trpaslíka přát další lidi a jakou paseku to natropí :o). U dalších dílů už jsem se pak smála i nahlas a bylo jasné, že tuhle oddychovku dokoukám :o). Seriál má svérázné postavy, které prostě pobaví – líbil se mi děda v podání Josefa Abrháma, tatík Michala Suchánka, smolařský sebevrah i sviňácký právník v podání Jardy Hejla z Ulice neboli Martina Hofmanna, který mě v téhle poloze macho drsňáka hodně překvapil (a krom toho ještě trousil hlášky plné suchého humoru :o), přičemž všemu nasadil korunu "zombík" v závěrečném dílu :o). Zkrátka seriál Trpaslík se mi nakonec navzdory všem těm ohnivým internetovým debatám moc líbil, a ačkoli je na první pohled takový hrubozrnný, hluboko pod povrchem skrývá i nejedno filozofické zamyšlení :o)
Kosmo
Další český komediální seriál, který jsem vzala na milost, protože je od stejných tvůrců jako Trpaslík. Před Kosmem jsem ještě zkusila mrknout na Čtvrtou hvězdu, ale ta se mi už po prvním díle vůbec, ale vůbec nelíbila – hlavně kvůli tomu, že nemám ráda, když nějaká vyčůraná postava (recepční Ivana Trojana) zneužívá naivitu jiné, mám to zakořeněné už od dětství, kdy mě neskutečně deptalo Pojďte, pane, budeme si hrát, ale třeba časem seberu odvahu a zkusím kouknout ještě na druhý díl :o(. Nicméně Kosmo je z úplně jiného soudku a doteď si pamatuju, jak jsem si u prvního dílu lámala hlavu, jestli mám ten český kosmický program brát vážně, nebo v čem jako bude háček, načež se to před koncem celé provalí a já se nemohla přestat smát :o) Možná za to může i fakt, že pracuju na projektech, ale závěrečná cedule s informací o spolufinancování z Evropské unie prostě neměla chybu :o). Stejně jako všechno ostatní, od rozhovorů s novým panem ministrem, které ukázaly PR důležitost jména Lubor (ne Libor :o), přes kácení fíkusu, aby se vůbec dostali do kanceláře odstoupivšího ministra, nebo přeříznutý šanon – zkrátka smála jsem se, až jsem se za břicho popadala a těšila jsem se na další díl, byť jsem si neuměla tak úplně představit, o čem že to asi bude, ale vymysleli to suprově :o). Druhý díl už mě sice až tak moc nerozsekal, spíš jsem si říkala, že si teda ČT docela dost troufá se všemi těmi narážkami a urážlivými zkratkami (SRAČ = Svaz Rusů a Čechů; ČUPKA = Česká unie pro kooperaci a partnerství s Amerikou), o diplomatických technikách vyjednávání ani nemluvě, ale další díly už pak byly zase lepší (z toho druhého jsem měla skoro depresi, že to tak v politice nejspíš opravdu funguje :o(, takže celkově hodnotím Kosmo jako dobrou srandu, byť pořád nevycházím z úžasu, že něco takového mohlo na ČT projít do vysílání a ani si o tom nevybavuju žádné divoké diskuze jako u Trpaslíka :o)
No a teď se přesuneme k jádru tohohle článku, a sice k seriálům, které mám rozkoukané a u kterých jsem zvědavá (ať už z jakéhokoli důvodu) na jejich další pokračování, zkrátka na seroše, které mě takříkajíc chytly a u kterých bych chtěla dokoukat aspoň první sérii s tím, že pak se uvidí :o). Tentokrát už jsem ale udělala pořadí podle toho, jak se mi ten který seriál líbil, takže na prvním místě jsou ty nej a pak to sestupně klesá :o)
Dům z karet
Politika sice není úplně můj šálek kávy, ale kvůli svému dalšímu hereckému oblíbenci, Kevinu Spaceymu, jsem si řekla, že to zkusím, a nakonec se mi tenhle seriál dost zalíbil :o). Je sice natočený trochu zvláštním stylem, kdy hlavní postava Franka Underwooda občas promlouvá přímo k divákům, na což jsem si musela chvíli zvykat, ale ve výsledku bych řekla, že to má něco do sebe, protože se aspoň dozvíte, co si Frank skutečně myslí, a bez těch jeho průpovídek a komentářů (a někdy i jen nějakého toho obličeje, který udělá :o) byste se totiž mohli v onom falešném světě politické přetvářky a pochlebování snadno ztratit a seriál by rozhodně neměl takový říz :o). Frank sice není žádný klaďas, spíš naopak, i když je pravda, že v politice je asi dost těžké určit, kdo je kladný a kdo záporný hrdina (jako např. když na začátku s Frankem slušně vymete čerstvě zvolený americký prezident, kterému pomohl do křesla, tak se mu vůbec nedivíte, že chystá odvetu :o), nicméně v podání Kevina Spaceyho je spíš takový sympatický šmejd, kterého si chtě nechtě stejně oblíbíte a jako divák mu budete fandit (nebo já to tak aspoň měla :o), protože všichni ostatní jsou daleko horší. Líbí se mi, že je vlastně taková šedá eminence, de facto tahá za nitky v pozadí všeho oficiálního dění, ale přesto dokáže být poměrně nebezpečný, když chce :o). Je to takový ten velmi sebevědomý a chvílemi až arogantní typ muže, ale s ohledem na prostředí, ve kterém se pohybuje, to asi ani jinak nejde (jinak by nebyl tam, kde je). Každopádně mě hodně překvapilo, jaký má vztah s manželkou, čekala jsem podle toho, že vypadá jako pěkná mrcha, že budou rozhádaní a Frank bude válčit i na domácí půdě, ale oni místo toho drží při sobě a jsou de facto oba stejní, takoví studení a nekompromisní, ale mají se rádi, byť už asi z jejich vztahu vyprchala ona pověstná jiskra (nemohla jsem si u toho nevzpomenout na takové ty řeči úspěšných lidí, že by nedokázali to, co dokázali, kdyby neměli dobré domácí zázemí, a ona je to vlastně pravda, protože kdyby měl člověk bojovat na všech frontách a být neustále ve střehu, aniž by si mohl na chvilku oddychnout, brzy by se z toho zhroutil nebo zbláznil :o). A neskutečně se mi líbilo, jak s Frankem manželka nenápadně manipuluje, co se týče cvičení apod., to bylo takové hezky intimní a vlastně strašně realistické a lidské :o). No zkrátka Dům z karet se mi hodně zalíbil, a když jsem ho měla s sebou v tabletu během mé "dovolené" v Písku, docela jsem po zkouknutí druhé epizody litovala, že jsem si tam těch dílů nestáhla víc :o)
Humans
Překvapivě dobře natočený seriál, ze kterého mi až běhal mráz po zádech a který se mi zalíbil taky hned od prvního dílu, byť teda ta zápletka s odloučenými androidími milenci, kteří se k sobě snaží tajně vrátit, mi to trochu kazí, ale budiž :o). Seriál opět pracuje s myšlenkou, že někteří roboti si mohou vyvinout schopnost cítit a vůbec se jakoby hodně polidštit, což by samo o sobě nebylo v žánru sci-fi nic zas až tak objevného, ale tady je to bráno precizně ze všech úhlů a tvůrcům se dokonce i u těch robotů podařilo vměstnat množství přesvědčivých emocí, takže je jako divák naprosto chápete, že už nechtějí dělat otrockou práci místo svých lidských konstruktérů nebo třeba pracovat v bordelu :o(, a naopak si s nimi chtějí být rovni, nebo mít přinejmenším stejná práva a svobody jako lidé. Líbil se mi onen krásně vypíchnutý paradox, že robotka se může najednou ukázat být lepší matka a lepší hospodyně, kterou mají všichni rádi (zejména nejmladší dcerka), a byť to tak manžel lehce (a oprávněně :o) paranoidní matky od rodiny Laury nemyslel, vzniká díky přítomnosti androidky nepříjemná možnost srovnávání a potažmo i solidní napětí :o). Upřímně řečeno mě hodně bavilo pozorovat, kdy a jak Anita svým chováním poruší některý z androidích zákonů a utvrdí diváky v tom, že je opravdu vadná, protože podléhá emocím, což se ale u obrazovky zdá jako správné :o). A moc se mi líbil i ona další dějová linka ukazující hezký extrém v tom, když vláda přiděluje androidí ošetřovatele (jejich nejnovější modely) nemocným starým lidem de facto proti jejich vůli, byť s myšlenkou na jejich dobro, takže pak dochází k onomu typickému omezování svobody lidí správně naprogramovanými roboty (tedy těmi bez emocí), kdy novější model kašle na přání klienta a v zájmu jeho zdraví je schopný držet ho doma jako ve vězení :o(. No zkrátka u Humans toho máte jakožto divák celkem dost na přemýšlení a jsem opravdu hodně zvědavá, jaké budou další díly :o)
Panství Downton
Upřímně řečeno od tohohle seriálu jsem toho moc nečekala, koneckonců běžel jednu dobu i na ČT2 a osobně se nepovažuju za obzvlášť náročného diváka :o), ale už během prvního dílu jsem byla příjemně překvapená – jednak si u mě získali plusové body za Elizabeth McGovern, kterou znám z Červeného bedrníka, a byť je tady samozřejmě o něco starší, pořád jí nechybí půvab, a jednak za to, že našroubovali do děje potopení Titanicu a trochu nevšedním způsobem zachytili, jaký mělo ono neštěstí dopad na pozůstalé (vzhledem ke složení posádky nebyl dědic downtonského panství zdaleka jediným dědicem, který na Titanicu zahynul). Taky mě překvapilo, že možná víc než o majitelích panství je tenhle seriál spíš o jejich služebnictvu. Seriál hezky ukazuje, že snob může být stejně dobře prvorozená dcera majitele panství jako komorná paní domu :o), a vypichuje prazvláštní zvyklosti a přepych, jako je např. žehlení novin, aby se panstvo neušpinilo od tiskařské černi. Líbilo se mi, jak seriál ukazuje onen kontrast mezi přístupem panstva ke služebnictvu – že někteří z nich, ti nejníže postavení, vlastně ani nemůžou přijít do kontaktu se svými pány, i fakt, že panstvo své služebnictvo jistým způsobem vlastně přehlíží (viz hovor pána a paní domu o majordomovi v jeho přítomnosti jako by tam nebyl) a na druhou stranu s nimi sdílí svá tajemství a plány (viz komorná), přičemž sloužící bedlivě sledují osudy svých zaměstnavatelů (krom drbů) i proto, že je na nich závislé svým živobytím – a takovou jistou odpovědností, kterou panstvo za své zaměstnance nese, což bylo hezky vidět na novém dědici, který coby právník ze střední třídy nebyl zvyklý a i se mu trochu příčilo mít komorníka, ale časem zjišťuje, že svým odmítáním by někoho připravil o práci a živobytí, že být majitelem takového panství jako je Downton je velká zodpovědnost, no zkrátka tak trochu dvousečná zbraň oněch zkostnatělých pořádků, jichž jsou všichni tak trochu vězni, jak služebnictvo, tak jejich pánové. Seriál jako takový možná není úplně napínavý, že bych nemohla dospat do dalšího dílu, ale rozhodně je zajímavý a dobře natočený, takže se na další epizody těším :o)
The 100
Stovka je takový ten seriál o přežití, který mi trochu připomíná Hunger Games, byť tady jde o to, že Země je zamořená radiací po atomové válce a poslední zbytky lidstva přežívají ve vesmírné stanici s výstižným názvem Archa, která však už v polovině své životnosti mele z posledního, a tak je na Zemi poslána stovka trestanců (v tomhle případě pouze teenagerů, protože každý dospělý je i za sebemenší přestupek rovnou odsouzen k trestu smrti, kdežto u dětí se čeká až dosáhnou 18 let), aby se ověřilo, jestli už je obyvatelná či nikoli. Líbilo se mi, jak vás tvůrci coby diváka nutí zamýšlet se nad tím, že když máte někde na uzavřeném prostoru zůstat naživu co nejdéle a máte de facto omezené zdroje, bez přísných pravidel se neobejdete a vyžaduje to jejich dodržování od všech bez rozdílu (co se týče postavení apod.), přičemž každý přečin (jako třeba, že máte druhé dítě, nebo si vezmete příděl jídla navíc) pak má úplně jinou váhu než by měl za normálních okolností na Zemi, přičemž velkou otázkou je taky to, jestli dát v určité chvíli přednost přežití jedince, když to může ovlivnit přežití lidstva jako celku. A líbilo se mi i onen poměrně realistický pohled na Zemi, že se sice všichni těšili dolů na čerstvý vzduch a tak, ale nikdo moc nepočítal, že se to mezitím životní prostředí změnilo, zdeformovalo se a je lidem poměrně nepřátelské, nemluvě o tom, co si lidé dělají navzájem, že i tady vznikají po přistání party silnějších proti slabším apod., protože skupina sta lidí a ještě k tomu teenagerů je prostě moc velká na to, aby vzájemně bez keců spolupracovali :o). Plusové body má ode mě seriál i za to, že se jedna z postav jmenuje Bellamy (byť je to teda záporák :o), za to, že má poměrně vtipné názvy dílů (jako Earth skills, Earth kills, His sister's keeper apod. :o), a taky za to, že k výstupu z lodi stylově hrála mlaďochům písnička Radioactive od Imagine Dragons :o). Jsem fakt zvědavá, jak to bude dál a kdo z hrdinů příp. přežije, protože název seriálu je poněkud zavádějící, neb už hned po prvním díle jich rozhodně stovka není :o)
Hra o trůny
Ano, ano, i mě dostihl fenomén s názvem Hra o trůny, a třebaže jsem k němu byla původně hodně skeptická (jakože to nejspíš nebude nic pro mě) a od sledování mě krom jiného odrazovala právě ona mediální profláklost a všeobecné superlativní nadšení, nakonec jsem se do něj přeci jen zakoukala, ale nebyla to žádná rána z čistého nebe hned od prvního dílu. Naopak po první epizodě jsem si připadala lehce ztracená v onom přehršli rodin a postav a jejich vzájemných vztazích a byla jsem lehce otrávená, že vlastně nevím, která bije. Navíc mi i chvíli trvalo, než jsem si zvykla na ono poměrně syrové prostředí, jako vzhledem k tomu, že jde o seriál z provenience HBO, tak jsem počítala, že bude Hra o trůny lehce zvrhlá a budou tam minimálně na začátek cpát sex, aby jakože "zaujaly", ale ono je to krom toho ještě hodně temné a tak jako středověce rytířské, je tam spousta nespravedlností a křivd, no zkrátka měla jsem z toho neklidné spaní, byť se mi místo o středověku zdálo ufonech :o). Ale byl tam poměrně sympatický Sean Bean, rozhodně jsem fandila malé Arye a taky mi bylo líto Daenerys, u které jsem byla zvědavá, jak to s ní dopadne a jestli bude mít šanci osvobodit se z nadvlády svého bratra apod. Ve výsledku tudíž nic, z čeho bych vyložené hýkala blahem, ale určitě mě zatím zajímá, jak to bude dál. Jediné, co mě pořád trochu odrazuje, je ta spousta sérií, neb to se pak většinou postavy nedoberou žádného pořádného konce a pořád se to prodlužuje a nastavuje a prostě to ztrácí šťávu, ale uvidíme :o)
Sedmilhářky
Téhle novinky od HBO bylo před pár měsíci všude plno, a to nejen proto, že jde o seriál natočený na základě knižní předlohy Liane Moriarty, ale i kvůli hvězdnému hereckému obsazení v čele s Nicole Kidman, Reese Witherspoon a Shailene Woodley. Zápletkou mi to trochu připomíná Zoufalé manželky jen s tím rozdílem, že ani po druhé epizodě nevíte, která z postav byla vlastně zavražděna a proč, všechno je vyprávěno de facto retrospektivně s občasnými problesky z výslechů a policejní tiskovky. Líbí se mi takové detaily jako hlasité pouštění hudby od mladší dcery Reese Witherspoon, které pak tvoří hudební podklad, a naopak mě docela mrazí z toho, jak se objevují praskliny na jinak dokonalé fasádě manželství Nicole Kidman (ať-si-kdo-chce-co-chce-říká, já v tom cítím domácí násilí :o(. A samozřejmě nechybí ani nějaké to tajemství, jež podle mě skrývá svobodná matka Shailene Woodley, která se se svým synem do městečka přestěhovala určitě i z jiného důvodu než jen kvůli dobrým školám :o). A jsem zvědavá, jak to bude dál a kdo teda vlastně odnesl napjaté sousedské vztahy životem, třebaže to není tak, že bych vyloženě nemohla dospat dalšího dílu :o)
Orphan Black
Tenhle seriál je pro mě osobně poměrně rozporuplný, protože zápletka a zpracování celkem jdou, ale od prvního dílu bojuju s hlavní hrdinkou, která je tak trochu fetka z okraje společnosti a na můj vkus je hodně oprsklá :o(. No uznejte sami – když se neštítí sebrat hned v úvodu kabelku ženské, která jí před očima skočí pod vlak a krom toho vypadá jako její dvojče, načež se bez skrupulí nastěhuje do jejího bytu, protože potřebuje peníze, aby mohla unést svoji dceru, kterou před rokem odložila a bez rozloučení zdrhla, nemůžete ji považovat za dvakrát citlivou osobu, byť ze sebe pak před kamarádem dělá solidní chudinku, protože od něj potřebuje prodat ukradený koks :o(. Pro podobné typy lidí nemám moc pochopení, protože to jsou většinou lehce psychopatičtí sobci věčně zneužívající své okolí, takže zrovna dvakrát nesoucítím a nefandím ani zdejší hlavní hrdince, ale děj, který se postupně hezky zamotává a Sarah objevuje další a další svoje "dvojčata" a evidentně jí začíná jít o život, je natolik zajímavý, že chci i navzdory své averzi vědět, co se bude dít dál :o)
Už vám začíná být jasné, proč mám trochu obavy, co jsem si to vlastně nadrobila? S takovouhle to totiž vypadá, že budu mít o zábavu během dlouhých zimních večerů rozhodně postaráno a možná se to potáhne i přes zim víc :o). Přeci jen sedm seriálů je zábava trochu na dýl, zvlášť když nemám čas koukat na ně každý den :o(
Každopádně na samotný závěr jsem si nechala ty seriály, které mě nezaujaly natolik, abych měla motivaci koukat na další díly, a na konec článku jsem je dala proto, abyste si o nich případně nemuseli číst, když nebudete chtít :o). Pořadí je opět od těch lepších k čím dál horším :o(
Outlander
Tak jak jsem u Orphan Black byla ochotná hlavní hrdinku zkousnout, tak v Cizince jsem to nesvedla :o(. Sice jsem ve výsledku viděla víc než jen první dva díly (asi pět nebo šest), než mě seriálová Claire vytočila natolik, že jsem s Outlanderem sekla, ale chuť vrazit hlavní hrdince pár facek jsem měla poměrně záhy a s každým dalším dílem se to jen zhoršovalo. Claire je v seriálu hrozně hubatá a svým chováním budí dojem slona v porcelánu (jde do všeho po hlavě – uspává stráže, mlátí Dougala MacKenzieho po hlavě stoličkou – a pak najednou neví, jak dál :o(. V knize se aspoň snažila co nejvíc splývat s davem a moc neupozorňovat na to, jak moc je jiná a že pochází z jiné doby. Celkově jsem z toho měla dojem, že si scénáristi neuměli s knižní předlohou tak úplně poradit (byť to taky nebyl vyložený klenot) a plácali to na sebe, jak je napadlo, že se snažili dělat z Claire takovou tu tvrdohlavou, vzdorovitou hrdinku s velkým H, která se nezalekne ničeho, ale ve výsledku to působilo chvílemi až pateticky, nemluvě o tom, že z toho svého hrdinství a obrany svobody či ženské nezávislosti nakonec většinou zase vycouvala (jako když po těch svých siláckých řečech a předstírání, jak má situaci pod kontrolou, kňourala u Randalla v kanclu :o(. Jediným pozitivem tohohle seriálu tak z mého úhlu pohledu bylo, že postavy skotských horalů skutečně mluvily s oním drnčivým přízvukem (na Outlandera jsem koukala v angličtině s českými titulky), až jim skoro někdy nebylo rozumět (o galštině ani nemluvě :o), což mi přišlo jako příjemná zajímavost. Jejich řeč měla i zvláštní kadenci, jako by hrozně chvátali, a při vyslovování jinak běžných anglických slovíček zaměňují samohlásky – do každého druhého slova cpou "i", takže pak vyslovují "lírd" místo lord – a krom toho míchají do angličtiny i slovíčka vlastní jako "keanne" místo "know" nebo "kirk" místo "church" a na rozdíl od svých anglických sousedů umí vyslovit i "ch", které se poměrně často vyskytuje v místních názvech, zkrátka trochu něco jako u nás hanácké nářečí :o). Taky jsem to brala jako dobrý vizuální doplněk k tomu, co jsem zrovna četla, jakože ke správnému vykreslení syrové, drsné skotské krajiny i jejích obyvatel, ale jinak mi tenhle seriál za to rozčilování nestojí :o(
Šéfkuchař nadivoko
Tenhle seriál jsem zařadila na svůj seznam na základě doporučení od damn girl, která se kdysi v nějakém filmovém tagu rozplývala nad Bradley Cooperem a jeho Šéfkuchařem :o), a i když vlastně není špatný, nějak mě prostě nechytil. Ono prostředí luxusních restaurací a špičkových šéfkuchařů mi úplně nesedlo a nějak jsem se nemohla vžít ani do toho lehce přestřeleného klukovského soupeření, špičkování a humoru (to takový ještě víc praštěný Suterén mě bavil mnohem víc). Měla jsem z toho bůhvíproč pocit, že se u toho možná víc bavili tvůrci a představitelé jako takoví, ale že já jako divák, který není tak úplně zasvěcený do šéfchukařského zákulisí, zůstávám trochu stranou a dost vtipů mi prostě nedochází :o(. Takže za mě ve výsledku spíš takový průměr, na který se sice dá koukat (zvládla jsem asi čtyři nebo pět dílů), ale není to nic, z čeho bych učůrávala smíchy, nebo u čeho bych se nemohla dočkat dalšího dílu, a pro onen celkově mdlý dojem, který ve mně Šéfkuchař nadivoko zanechal, si vysloužil druhé místo.
V
Začátek Véčka neboli Návštěvníků vypadal hodně dobře a tak do první poloviny úvodního dílu jsem z toho byla opravdu nadšená. Velkolepým příletem mimozemšťanů ve stylu Dne nezávislosti počínaje a takovým tím typickým rozporuplným očekáváním lidí a jejich různými reakcemi konče. Líbilo se mi, jak zdejší vesmírní vyslanci chytře promlouvali k lidstvu tváří hezké ženy, s úsměvem a mnohaslovným ujišťováním, že přiletěli v míru (ačkoli já jsem se samozřejmě tak snadno oklamat nedala a zostražitěla jsem už v okamžiku, kdy se ve svém proslovu zmiňovali o tom, že by se s námi chtěli podělit o vodu a přírodní zdroje :o). Nadšeně jsem kvitovala i hezky nastíněný problém s náboženstvími, kdy jednak přílet mimozemšťanů přináší krizi víry u kněze, který tápe, co má k tomu říct svým ovečkám, a jednak přináší velice zajímavou paralelu v tom, když mimozemšťani otevřou pro lidi kliniky a léčí i dosud nevyléčitelné nemoci – nedělal náhodou něco podobného i Ježíš? :o). A jako příjemně inovativní mi přišlo i propojení mimozemšťanů s teroristy, resp. fakt, že jednou z teroristických sítí, kterou FBI sledovala, jsou i mimozemšťané, kteří na Zem přilétli mnohem dřív v utajení a budovali si zde jakési zázemí (to se dozvíte díky jedné z hlavních hrdinek, která je agentkou FBI z protiteroristické jednotky :o). Bohužel po tomhle povedeném úvodu se to celé zvrtne do takové trochu nízkorozpočtové (to hlavně kvůli ztvárnění mimozemšťanů, kteří mají svou lidskou podobu na sobě skoro jako jakýsi biometrický oblek a sami vypadají trochu jako chobotnice, i když čert ví, protože ten záběr byl hodně rychlý a nejasný a celkově to prostě působilo dost lacině :o( nekonečné ságy s titulním mottem o tom, že se nedá nikomu věřit, protože mimozemšťani můžou být všude a agentka FBI Erica s nimi musí bojovat na vlastní pěst jen s pomocí onoho tápajícího kněze Jacka :o(. Prostě jakmile byly rozdané karty, ztratil tenhle seriál šťávu a už mě to vůbec nebavilo :o(
Já a robot
Svojí zápletkou mi tenhle seriál hodně připomínal film Já, robot s Willem Smithem – hlavní hrdina totiž taky prodělal jakési syntetické úpravy po rozsáhlém zranění a taky nemá v lásce robotické pomocníky, kterými se to v jeho světě jen hemží, ale ačkoli tu hraje sympaťák Karl Urban a ačkoli bylo jeho vyhození přiděleného robotického parťáka za jízdy z auta celkem vtipné, seriál sám o sobě mi přijde trochu jako levná náhražka a nastavovaná kaše právě onoho kasovního trháku s Willem Smithem, navíc mi děj přijde hodně předvídatelný a už prvoplánově nekonečný – je jasné, že se hlavní hrdina bude neustále honit za přízračnou zločineckou organizací, která si dala za cíl zlikvidovat policisty atd., že bude v každém díle na dosah jejich odhalení a dopadení, ale vlastně se tak nejspíš nikdy nestane a takovéhle seriály nemám moc ráda :o(. Takže mě osobně byly dvě epizody až až :o(
Wallander
Na tenhle seriál britské televize BBC jsem se začala koukat hlavně kvůli svému dalšímu velkému oblíbenci, Kennethu Branaghovi, a ačkoli ten je ve své roli náležitě k sežrání (zejména když je rozespalý :o), seriál jako takový není nic moc a dost mě svým scénářem, resp. jeho nedostatky, rozčiloval :o(. Už v první epizodě totiž coby divák přijdete na pachatele mnohem dřív než hlavní hrdina, navíc Kurt chodí všude sám a zbytek jeho týmu jako by tam byl jen na hloupé přikyvování a přijímání rozkazů, co je potřeba udělat (de facto jen koukají, jak si jejich šéf láme hlavu, příp. se topí v emocích, a nikdo z nich sám na nic nikdy nepřijde :o(. Jinak Kurt Wallander je jeden z mála detektivů, co prožívá své případy vážně hodně osobně, což by mi ani tak nevadilo, stejně jako ta jeho poetičnost ala Hamlet, protože ta ke Kennethovi prostě patří, ale ony slabé zápletky a prostoduchý přístup k vyšetřování jsem prostě nerozdýchala :o(. Už při druhém dílu jsem se vyloženě nudila a nebavilo mě na to koukat :o(. Řekla bych, že na Wallanderovi je prostě hodně vidět, že je určený především pro televizní obrazovky, což docela zamrzí, neb české Případy 1. oddělení jsou ve srovnání s tímhle počinem o sto procent lepší, záživnější a zkrátka takové zajímavé.
Prázdniny
Tenhle český seriál s Tomášem Matonohou jsem si stáhla hlavně proto, že jsem si říkala, že by to mohla být dobře odpočinková a nenáročná věc k pobavení na večery v průběhu pracovního týdne, abych se dostala zavčasu spát, neb jinak mám problém ráno vstávat a připomínám spíš zombie než člověka :o), a ačkoli byl první díl navzdory některým klišé docela dobrý, druhý díl v plné síle odhalil, že to nebude nic pro mě. Připadalo mi to zbytečně křečovité a hodně předvídatelné, s humorem směrovaným asi prvotně na děti, zkrátka nic, co by mi stálo za to, vynakládat čas na stahování či sledování :o(
Tak a to je konec. Já vám říkala, že to bude dlouhý článek :o) Tak ne aby vás napadlo dávat mi ještě nějaké tipy na seriály :o)